Často se setkávám s tím, že lidé v businessu jsou nadmíru vyčerpaní. Někdy je toto vyčerpání dovede až k úplnému vyhoření.
Představte si, že každému z nás byl pro život dán určitý objem energie. Dřevo, kterým můžeme topit. Pokud se svým dřevem zacházíme uváženě a rovnoměrně, vystačí nám na celý život.
Jenže někdy máme pocit, že musíme topit víc.
Pracujeme denně dlouhé hodiny, nedobíjíme svou energii a v našem životě nezbývá prostor na odpočinek, musíme pálit více dřeva, abychom toto tempo dlouhodobě udrželi. Postupně tak spalujeme i dřevo, které nám mělo zůstat pro časy budoucí.
Dokonce můžeme mít pocit, že jsme výkonnější než kdy dřív. Stíháme víc. Pracujeme déle. Výsledky možná pořád přicházejí.
Jenže zásoba se mezitím zmenšuje. Pálíme vlastně zítřejší dřevo. Chvíli to funguje. Jednoho dne se ale probudíme a už není čím topit.
Co se děje pak? Dostaví se vyčerpání, ztráta energie a demotivace. Najednou zmizí radost z práce. A vytratí se i důvod, proč jsme to všechno dosud dělali. Ono to ale není úplně zčistajasna.
Šli jsme tomu naproti už dlouho.
Jen jsme možná nevnímali, že každý den spalujeme o něco víc, než si můžeme dovolit.
Dřevo je mi blízké. Sám jsem se práci se dřevem věnoval a můj tatínek měl dlouhá léta truhlářskou dílnu. Možná i proto mi tahle metafora dává smysl.
Vím, že když dřevo pálím rychleji, než ho stačím doplňovat, jednou prostě dojde.
S energií to podle mě funguje velmi podobně.
A tak si občas kladu otázku: Kolik svého zítřejšího dřeva pálím právě dnes?
Jak jste na tom vy? Šetříte svou energii i na budoucí časy? Nebo teď „topíte“ na maximum, abyste jeli, co to dá? Nebo teď topíte na maximum, abyste jeli, co to dá?
Jak si sami rozdělujete síly, abyste nevyhořeli?
