Občas se sám sebe ptám, co dnes beru jako samozřejmost, i když bych za to měl být vlastně vděčný. A když nad tím přemýšlím, nevybavují se mi jako první peníze, pracovní pozice nebo konkrétní kariérní úspěchy.
Vybavují se mi lidé.
Když se ohlédnu za svou pracovní kariérou, uvědomuji si, jaké štěstí jsem měl na lidi, kteří mě obklopovali. Na manažery, na kolegy. Na lidi, od kterých jsem se mohl učit. A také na moje manažerské vzory.
Některé věci, které dnes považuji za důležité při práci s lidmi, jsem se totiž nenaučil na žádném školení. Naučil jsem se je pozorováním lidí kolem sebe. Tím, jak se chovali, jak se rozhodovali, jak komunikovali a jak vedli své lidi. A stejně tak jsem se od některých lidí naučil, jakým manažerem být nechci. To všechno mě formovalo.
Přestože jsem si toho byl vědom už tehdy, dnes se na to dívám s ještě větší pokorou. Protože tehdy jsem jednotlivé etapy prostě žil. A já jsem svou práci opravdu žil. Na 150 %. Nikdy pro mě nebyla jen zaměstnáním, které člověk ráno začne a odpoledne vypne. Byla pro mě důležitou součástí života. Dávala mi energii, ambice, možnost něco budovat a především možnost neustále se posouvat.
Jednou z takových zkušeností bylo téměř šest let na Balkáně. Když se na to období podívám zpátky, nebyla to pro mě jen pracovní zkušenost. Byla to velká životní škola.
Jiní lidé. Jiná kultura. Jiný způsob fungování. Jiný pohled na business i na život. Člověk se tam naučí spoustu věcí, které se nedají naučit z knih. Dnes jsem za tu zkušenost opravdu vděčný.
Podobně to mám se Švédskem. Práce v Category managementu pro mě znamenala obrovský profesní posun. Dostal jsem možnost pracovat v prostředí, které mě znovu někam posunulo. Mohl jsem být několik let součástí významné společnosti a poznat způsob fungování businessu, který mě výrazně ovlivnil.
I tady jsem samozřejmě věděl, že mám zajímavou příležitost. A užíval jsem si ji. Dnes si ale ještě víc uvědomuji, jak důležitá tahle zkušenost pro můj další život byla.
Po návratu ze Švédska přišla další důležitá etapa. Stal jsem se jednatelem společnosti. Byla to jiná zkušenost než všechno předtím. Najednou člověk nese jiný druh odpovědnosti. Některá rozhodnutí už není možné posunout někam dál. Musíte je udělat vy.
A právě v té chvíli jsem možná ještě víc pochopil význam lidí, kteří mě předtím vedli. Co všechno si člověk od svých manažerů odnese, aniž by si to v daném okamžiku úplně uvědomoval. Jak některé jejich principy používá dál. Jak se některé jejich věty vracejí ve chvílích, kdy je člověk sám potřebuje. Po nějaké době jsem se ale znovu vydal trochu jiným směrem.
Dostal jsem se do světa IT a do zahraničního salesu. Bylo to pro mě zase něco jiného. Nové prostředí, jiný typ businessu, jiní lidé a jiné tempo. A znovu jsem se měl od koho učit.
Dnes si uvědomuji, že právě tyhle změny prostředí byly pro mě možná stejně důležité jako samotné pracovní pozice. Vždy mě vytrhly z toho, co už jsem znal, a donutily mě dívat se na věci trochu jinak.
A pak se postupně začalo měnit i to, co jsem od své práce potřeboval. Čím dál víc mě zajímali lidé.
Proč se někdo dokáže v náročné situaci rozhodnout a jiný zůstane stát na místě. Proč některý manažer dokáže dostat z lidí to nejlepší a jiný je naopak postupně ztratí. Co způsobuje, že někdo dokáže přijmout zpětnou vazbu a jiný se proti ní okamžitě postaví.
Začal jsem své zkušenosti předávat dál. Nejdřív jako lektor, později stále víc jako mentor a kouč. A dnes, když sedím s manažery, řediteli nebo majiteli firem, si občas uvědomím zvláštní věc.
V některých z nich poznávám sám sebe před patnácti nebo dvaceti lety. A v některých situacích zase poznávám svoje bývalé manažery.
Dnes už nejsem většinou v roli člověka, který sedí na druhé straně stolu a učí se od svého manažera. Dnes sedím na druhé straně já, abych nabídl pohled zvenku.
A možná právě to je jedna z věcí, za kterou jsem dnes nejvíc vděčný. Mám možnost část toho, co jsem během těch let dostal, předávat dál. Lidem, kteří jsou třeba právě tam, kde jsem byl kdysi já. Manažerům, kteří řeší svoje velké výzvy. Lidem, kteří hledají způsob, jak vést druhé a přitom zůstat sami sebou.
A někdy mám při práci s nimi pocit, že se mi celý ten můj profesní život trochu vrací zpátky. V jiných lidech. V jiných situacích. Ale pořád tam někde je. V tom je jedna z největších hodnot celé té cesty. Když jsem před lety začínal, vůbec jsem netušil, kam mě všechny ty jednotlivé zkušenosti zavedou. Dnes už vím, že žádná z nich nebyla sama o sobě. Byly součástí jednoho dlouhého příběhu. A za ten příběh jsem opravdu vděčný.
A tak se k té otázce vracím ještě jednou:
Co beru dnes jako samozřejmost, i když bych za to měl být vděčný?
Možná je to právě možnost dělat práci, která mě pořád baví. Možnost potkávat další lidi. Možnost učit se od nich. A zároveň jim něco předávat. Když jsem před lety začínal, vůbec jsem netušil, kam mě všechny ty jednotlivé zkušenosti zavedou. Dnes už vím, že žádná z nich nebyla sama o sobě. Byly součástí jednoho dlouhého příběhu.
A za ten příběh jsem opravdu vděčný.
